Tábor pro mladší děti je pro nás již tradiční součástí prázdnin. Letos jsme se sešli v sobotu 11. července na návsi v Křídlech, kde jsme podle starého zvyku naložili veškerá zavazadla na valník za traktor, a zatímco odvážel naše věci přímo do tábora, my jsme se rozloučili s rodiči a plní těšení vyrazili po vlastní ose spolu s několika vedoucími směrem k naší táborové základně.

Po příchodu na tábořiště už na nás čekali ostatní vedoucí, ubytovávání v saharách a týpí, vybalování, a zanedlouho i svolání hlavního vedoucího Oskara na první seznamovací hru. To, že se letos spolu s Kálefem vydáme do Říše divů na pomoc ztracené Alence, jsme se záhy dozvěděli z dopisu, který nám sama Alenka nechala přibodnutý vidličkou ke stožáru.

Náš první společný večer jsme trávili u tradičního táboráku se zpěvem a vtom jsme v šeru u lesa zahlédli hopsat Bílého králíka. Nebyl to jen tak obyčejný králík – nosil u sebe velikánské hodiny, na které poklepával a neustále opakoval, jak strašně spěchá. Po našem přemlouvání nakonec souhlasil, že nás vezme s sebou do Říše divů. Slíbil nám, že nás zavede za svým kamarádem Houseňákem, který s jistotou ví, kde Alenku najdeme. Protože je ale Houseňák z věčného bafání dýmky trochu slabší na plíce a neumí běhat tak rychle jako králík, musíme se za ním další den vydat. A tímto tajemným příslibem jsme zakončili náš první táborový večer.

Abychom se však do Říše divů vůbec mohli dostat, museli jsme – přesně podle knižní předlohy – nejprve absolvovat pád králičí norou. Pro bezpečný sestup jsme si z přírodnin vyrobili speciální padáky a jejich spolehlivost následně otestovali na vodních balóncích. Bílý králík jednotlivé konstrukce postupně pouštěl přímo ze střechy verandy srubu. Konstruktérská práce se nám opravdu vydařila. Téměř všechny balónky náročný přistávací manévr přežily v pořádku a bez jediné újmy!

Že Houseňák opravdu kouří vodní dýmku a má kvůli tomu slabší plíce, jsme poznali hned následující den v lese. Naštěstí mu kouř nezatemnil mysl, stále mu to skvěle pálilo, a z knih vyčetl, jak se máme rozdělit, abychom nepostupovali všichni jako dav a nebyli tak moc nápadní. Pomocí barevných šátků nás pak rozeslal do čtyř týmů: červených, žlutých, zelených a modrých.

V družstvech jsme se pak mohli vydat na samotnou cestu do Říše divů a království Rudé královny, kde na nás měla čekat Alenka. Na cestu jsme se vydali až po tmě. Bylo to sice trochu strašidelné, ale všichni jsme to zvládli a bezpečně prošli branou stráženou karetními vojáky. Tímto nočním dobrodružstvím jsme úspěšně zakončili druhý táborový den.

Třetí den ráno, myslím, že už u snídaně, nám pták Dodo nabídl účast v Kuriálním závodě. Abychom zjistili, co všechno si budeme muset vzít s sebou, sbírali jsme dopoledne indicie a postupně poskládali seznam potřebných věcí. Ten jsme využili hned během poledního klidu, kdy jsme se sbalili, a po odpolední svačině vyrazili na cestu. Trasa byla sice dlouhá, ale putování jsme si zpříjemňovali nejrůznějšími hrami. Výlet jsme zakončili setkáním s jednou další skupinou, společně jsme se utábořili a strávili magickou noc pod širým nebem plným hvězd.

Když jsme se čtvrtý den vrátili z výletu zpátky na tábořiště, čekalo nás překvapení – stožár byl vytažený ze země! Náš hlavní vedoucí Oskar totiž dal slib, že vlajka bude viset na stožáru od začátku až do úplného konce tábora. Aby tento slib dodržel, a vlajku v naší nepřítomnosti nikdo neukradl, spojil síly se zbylými ženami, které v táboře nocovaly a odnesli celý stožár i s vlajkou přímo do Oskarova stanu, kde ji potom po celou noc svědomitě hlídal.

Ještě během čtvrtého dne jsme se po návratu z výletu seznámili s celou řadou dalších postav z Říše divů. V první řadě to byl Kloboučník, který nás přivítal u svého výtečného čaje o páté. U stolu s ním seděli Zajíc Březňák, spavý Plch, Bílý králík v elegantních bílých rukavičkách, Obchodnice ovce, bratrská dvojice Tydlidum a Tydlidýt a samozřejmě nechyběla ani tajemná Kočka Šklíba. Všechny tyto postavy si pro nás na dopoledne připravily originální stanoviště a výzvy, díky jejichž zdolání mohli získat táborové „kančáky“, a my se jich zhostili s velkým nadšením.

Alenka nám sice stále unikala a zanechávala po sobě jen dopisy s nápovědami, kam odchází a kde ji máme hledat, ale my jsme se nevzdávali. Abychom se k ní dostali zase o kousek blíž, čekala nás velká výzva v podobě tvoření nejrůznějších nápaditých vynálezů a jejich schvalování na patentovém úřadě. Potom jsme je následně vystavovali a ukládali do poliček v obchůdku Obchodnice ovce. U celé hry jsme se všichni skvěle bavili a náladu nám nezkazil ani déšť, který nás během dne zastihl. Jednoduše jsme si oblékli pláštěnky a nadšeně běhali za vybíravými poličkami dál.

Následující, v pořadí už pátý den, jsme se setkali se samotnou Alenkou, konečně! Nebylo však vůbec snadné se k ní dostat, protože ji bedlivě strážili neustále rozhádaní Lev a Jednorožec. Abychom Alenku z jejich dohledu vysvobodili, vymysleli jsme na ně sladkou léčku a rozhodli se oba strážce zabavit dobrým jídlem. Pustili jsme se tedy s chutí do pečení a tvoření koláčků, abychom odlákali jejich pozornost, a Alence pomohli na svobodu. Podvečer pátého dne jsme pak strávili u napínavé hry „Tipni si!“, ve které měřily síly jednotlivé barevné týmy proti čtyřčlennému družstvu táborového personálu. A nutno říct, že děti měly své tipy často o dost přesnější – dospěláky tak s přehledem rozválcovaly!

Šestý den jsme se poprvé střetli tváří v tvář se samotnou Rudou královnou. Měla úžasnou masku a svou strojenou vlídností i neustálými hrozbami stínáním hlav působila chvílemi opravdu děsivě. Její tvrdé srdce jsme se pokusili obměkčit nelehkým úkolem – barvením květů bílých růží na rudo. S naší prací ale nebyla vůbec spokojená a za pomoci svého popravčího nechala přímo před našimi zraky setnout hlavu jednomu z kartových vojáků. Bylo to dost strašidelné a na chvíli v nás zatrnulo, zda nesetne i nás. Během dne jsme ale usilovně trénovali kroket, abychom ukázali své dovednosti, a zachránili tak naše hlavy. Královna sice v následném kroketovém utkání bezostyšně podváděla a pravidla si ohýbala, jak se jí zrovna hodilo, ale pohádkové bytosti z Říše divů stály naštěstí na naší straně. Bílý králík nám nenápadně pomáhal protlačovat míčky brankami správným směrem, díky čemuž jsme za královnou v bodování téměř nezaostávali. Jelikož jsme v kroketu nevyhráli, nevraživá Královna se rozhodla, že nechá popravit i nás. Noc ze šestého na sedmý den jsme tak strávili v pomyslné šatlavě a s napětím čekali na ranní ortel.

Ráno sedmého dne jsme ale přišli se spásným nápadem. Nabídli jsme Královně obchod a dohodli se, že svoje hlavy vyměníme za vyhlášené, dozlatova upečené vdolky. V průběhu dopolední hry jsme sbírali nejrůznější přísady na jejich vylepšení. Některé ingredience byly lahodné, jiné už o poznání méně – nechyběly mezi nimi piliny, hřebíky, kečup ani ostré chilli. Rudá královna však tušila, že u svých poddaných není zrovna v oblibě, a tak vdolky odmítla sníst bez předchozí prověrky. Všechny kousky museli nejprve otestovat její nešťastní kartoví ochutnávači, kteří po soustech postupně všichni padali k zemi. Vdolky totiž nebyly vylepšené jen našimi divokými přísadami. Sami jsme viděli, jak do nich některé z kouzelných bytostí tajně přisypávají nejrůznější jedy a lektvary!

Proto následoval soud, na který jsme sbírali argumenty, abychom obhájili naši nevinu. Ale však neúspěšně. Soud královna ukončila zvoláním „utnout hlavy!“ a my jsme se na povel Šklíby dali na úprk. Nechtěli jsme se jen tak vzdát a zvolili jsme proto útočnou strategii. Nejprve jsme porazili šachového krále a následně se utkali v nelítostném souboji s tyranskou panovnicí a její armádou. Vypukla velká závěrečná bitva, během níž jsme kartové vojáky i samotnou Rudou královnu úspěšně porazili! Pomocí míčků a vody se nám podařilo královnu úplně rozmáčet a v zápalu divokého boje jsme si její „rudou krev“ rozetřeli po celých tělech jako vítězné válečné malování. Společně s Kočkou Šklíbou jsme se do tábora vrátili neuvěřitelně šťastní, i když od hlavy až k patě zmáčení a umazaní od rudé barvy. V táboře už na nás čekala velkolepá oslavná hostina na počest našeho triumfu. S chutí jsme spořádali hromadu chlebíčků, banánových jednohubek v čokoládě, čerstvých ovocných i zeleninových salátů a samozřejmě i křupavých česnekových chlebových kostiček, které jsou už nedílnou součástí našich táborových radostí.

Když po slavnostní hostině opadlo první nadšení a emoce se zklidnily, zjistili jsme, že se náš čas v Říši divů naplnil. Našli jsme totiž cestu zpět do světa lidí. Vedla skrz obrovské zrcadlo, které se ukrývalo v lese nad tábořištěm. Kouzelné bytosti s námi dál jít nemohly, a tak se do lidské říše vraceli už jen naši vedoucí. Průchod zrcadlem byl nádherným a magickým okamžikem. Byl to symbolické uzavření celého táborového příběhu, kdy jsme pohádkový svět opustili a v myšlenkách se začali přibližovat k domovu. Ihned po průchodu zrcadlem následovala tradiční „kytička“. Při tomto rituálu si postupně předáváme kytici lučního kvítí a vzájemně si říkáme, co se nám na táboře nejvíce líbilo, nebo si odpouštíme drobné křivdy. Byla to chvíle plná upřímnosti a slzy tekly proudem – myslím, že by v tu chvíli roztálo i srdce samotné Rudé královny.

Závěrečný den připadl na neděli 19. července. A protože se v neděli chodívá do kostela, přišel kostel tak trochu přímo za námi na tábořiště. Naše farářka Saša pro nás připravila bohoslužbu, do které jsme se všichni mohli aktivně zapojit. Součástí byla i Večeře Páně (i když v ranních hodinách), při níž jsme si navzájem předávali chléb a hroznové víno. Celý tábor jsme tak mohli před samotným balením uzavřít i po duchovní stránce. Následoval ještě úklid celého tábořiště, balení svačiny na cestu a netrpělivé vyhlížení rodičů. Ti za námi dorazili pěšky za doprovodu hromů a blesků, protože se zrovna schylovalo k pořádné bouřce. Naštěstí pršelo jen krátce, a tak nám zabalené věci ani nestihly zmoknout. Zavazadla jsme opět naložili na vlečku, na které traktor odvezl věci i některé z nás zpět do Křídel na náves. Odtud už jsme spokojeně ujížděli domů vstříc dalším prázdninovým dobrodružstvím.

Na závěr několik čísel: 8 dní, 29 dětí, 18 dospělých, 7 báječných obědů, 12 přisátých klíšťat, 10 vosích bodnutí, tisíce pestřenek a nespočet zážitků.

Odkaz na fotky z tábora: https://rajce.net/album/u8f3ea79r6mLlmeq